Rozhovor s Ester Bezděk, která si píše náš Pětiletý deník
24. 4. 2025 | Jana L.
Na svém Instagramu sdílí influencerka, koučka, autorka třech knih a máma tří dětí Ester Bezděk radost, klid a harmonii v rodičovství i v celém životě. Nedávno sdílela i to, že zapisuje do našeho Pětiletého deníku – to nám udělalo velkou radost. Ester jsme se zeptali, jak se k psaní dostala a jaký má tento rituál vliv na její život.
Jak jste se dostala k Pětiletému deníku?
Můj táta je velmi kreativní a rád dává dárky na míru. Pětiletý deník mi před dvěma lety nadělil k Vánocům.
Kdy jste začala zapisovat?
Hned 25. prosince. To je obrovská výhoda deníku – nemusíte čekat na správný okamžik. Letos už začínám třetí rok.
Psala jste si už v minulosti nějaký deník?
Jsem deníkový typ, ale psávala jsem spíš nepravidelně. Buď když jsem se potřebovala vypsat nebo když jsem na psaní byla naladěná. Nikdy jsem si ale nepsala deník každý den, abych k němu sedla 365 dní po sobě. Pravidelnost přišla až s Pětiletým deníkem – stal se součástí mého ranního rituálu.
Popište ho, jaký ten rituál je.
Zpočátku jsem psala, kdykoli se naskytla chvilka. Před dvěma lety jsme se přestěhovali s rodinou na vesnici. Chvilku nám trvalo, než jsme se tady zaběhli, ale jakmile se to stalo, děti trochu povyrostly, ustálil se mi pevný čas mezi osmou a devátou ráno.
Po ranním shonu, kdy vypravím děti, nakrmím slepice, vypustím psa a trochu poklidím v kuchyni, si udělám si kafe a mám chvíli jen pro sebe. Sednu si ke stolu a koukám do zahrady, zvědomuji si, jak mi je, jak se cítím v těle, přemýšlím, co dneska potřebuji a chci dělat, jaké mám úkoly já, jaké rodina. V tu chvíli také přichází čas na deník, kdy mám prostor na to se na chvíli zamyslet a zapisovat.
Má deník nějaké své místo?
Oficiálně ano – na stolku pod televizí se dělí o místo s mými studijními knížkami. Ale ne vždycky se tam najde. Často zůstane spíš na stole, kde píšu.
Moje ranní chvilka pro sebe málokdy trvá déle než 15, 20 minut, kdy mi do ní někdo nebo něco vstoupí, já musím od psaní odejít a na stole zůstane moje hromádka, kterou pak různě přesunujeme.
Odpovídáte v deníku na otázky nebo improvizujete?
Držím se otázek. Vlastně by mě ani nenapadlo psát tam něco jiného… Mám to tak i v jiných oblastech života: třeba když vařím podle receptu, držím se ho.
V deníku se mi líbí kombinace otázek – někdy jsou jednoduché typu co mi naposled přistálo v e-mailu, jindy mě donutí se hluboce zamyslet. To mi pak na odpověď nestačí ani prostor, v deníku půlím řádky a píšu malými písmenky.
Která otázka vás v poslední době myšlenkově nejvíc potrápila?
„Co jste loni udělat nemohla a letos můžete?“
Loni to bylo jednoduché, to jsem si do deníku napsala, že po osmi letech kojení všech našich dětí můžu být někde přes noc, protože už jsem odstavila i nejmladší dceru. To bylo velké, velká změna.
Letos jsem nakonec vymyslela jen to, že si můžu dovolit být k sobě naprosto upřímná, ještě loni mi to v některých ohledech nešlo.
Vzhledem k tomu, že necháváte deník volně na stolech, vadilo by vám, kdyby si někdo zápisky přečetl?
Ano. Děti jsou ještě ve věku, kdy je to nenapadne. Nejstarší syn už číst umí, ale četl by jen písmenka, chyběl by mu kontext.
Občas, když jsem psala u stolu večer, se mě manžel ptal, co píšu, a vznikly z toho hezké diskuze o tom, jaké věci s druhým sdílíme a jaké ne, protože jde o naše osobní, hodně niterné věci, představy nebo touhy, které klidně můžou zůstat jen na papíře.
Já si zapisuju hodně osobně a otevřeně. Některá témata, o kterých si myslím, že náš vztah prohloubí, sdílím, jiná, o kterých tuším, že by jejich otevření nikomu nic nepřineslo, nechávám jenom deníku. Nechci být sama sobě tvrdým cenzorem, protože pak deník postrádá smysl. Spoléhám na to, že v rodině máme jeden k druhému důvěru.
Jste koučka. Myslíte si, že psaní deníku může fungovat jako terapie?
Může být. Psaní deníku má potenciál meditace nebo mindfullness cvičení, kdy se člověk v náročném dni na chvíli zastaví a sedne si sám se sebou.
Spousta otázek v deníku je jednoduchá, aby se odpovědi daly zapsat během pár minut a dalo se to dělat pravidelně.
Terapeutický potenciál má deník za mě ale spíš pro člověka, který už má se seberozvojem nějaké zkušenosti a umí dobře uchopit sebereflexi. V deníku například v tom smyslu, že na složitější otázky bude odpovídat nikoliv podle toho, co si přeje prožívat, ale co a jak skutečně prožívá. Takové odpovědi ho pak mohou motivovat, aby se podíval i do hlubších sfér svého života a probral je třeba v terapii.
Co jste za více než dva roky psaní deníku zjistila sama o sobě?
Především jsem se podívala do různých sfér svého života – 365 otázek je spousta prostoru na to prozkoumat je z různých úhlů.
Moc se mi líbí, že deník je koncipovaný tak, aby se za rok, dva nebo pět dalo podívat na odpovědi. Někdy to dělám a jsem překvapená, kam jsem se posunula.
V poslední době hodně pracuju s myšlenkou, že život má dvě roviny: vnější, která se děje a vlastně je tak trochu mimo nás a vnitřní, v níž se my sami můžeme rozhodovat o tom, čím ji naplníme a jak ji budeme prožívat.
Velmi jsem se posunula taky v tom, že jsem si díky deníku dovolila být k sobě opravdu pravdivá. Nehrát si na to, že když se něčím zabývám ve svých myšlenkách, nic to neznamená, nemávnout nad tím rukou, ale naučit se svoje vnitřní pochody lépe prozkoumávat.
Píšete si kromě Pětiletého i nějaké jiné deníky?
Ano. Kromě deníku mám na stole asi šest dalších sešitů: na myšlenkové mapy, úkoly, to-do listy... Mám v tom svůj dobře zajetý systém.
Máte i nějaký jiný produkt od Tam & zpět?
Já momentálně ne, ale v rodině jich koluje hodně. Loni o Vánocích jsem babičce, dědovi a mamce nadělila deník Upřímně. Zajímají mě jejich příběhy a myšlenky, chci si jednou přečíst, z jaké rodiny vlastně pocházím.
Píšete deník třeba svým dětem?
Deník ne, ale každý rok jim píšu narozeninové ohlédnutí, kde se snažím shrnout, jací jsou, co je pro ně důležité a co prožívají. Na stole máme taky jeden sešit na vtipné hlášky, kam občas nějakou dopíšu, ale nic na pravidelné bázi.
Teď si nic pravidelného neumím představit. Děti jsou tři, a ačkoliv čas by se našel, vytvořila bych si tím na sebe hrozný tlak. Určitě by se to promítlo do kvality zápisků a to nechci.
Co vám právě teď dělá radost?
Sluníčko za oknem. Dnes odpoledne jsme si s dětmi po procházce udělali kakao – to je vždycky moje oblíbená chvíle. A celkově atmosféra doma. Dostali jsme se do fáze, kdy se se všemi dětmi dá dobře domluvit na tom, co, jak a kdy se bude dělat. Takové příjemné sladění mi dělá radost.
Z vašeho instagramového profilu jde radost, pohoda, klid, ale na mě někdy i trochu pocit provinilosti, že já to doma tak hezké, uspořádané, a ještě s čerstvým chlebem na stole opravdu nemám. Jak to děláte?
Jsou za tím roky práce, kdy jsme se museli sladit jako rodina.
Především je za tím ale zboření mé vlastní scestné představy, že dětem musím dělat animátora, neustále vytvářet program a být jim k non-stop k dispozici.
Nedávno jsem si uvědomila, že času, který s nimi trávím soustředěnou aktivitou, není vlastně vůbec hodně. To mi paradoxně dodalo svobodu myslet taky na sebe a své potřeby.
Například jsem zjistila – byť jsem se dlouho snažila přesvědčit o opaku – že je pro mě důležité mít uklizeno v kuchyni. Jiné části domu pro mě tak podstatné nejsou, ale kuchyní všechno začíná. Jakmile mám poklizeno tam a dopřeju si chvíli pro sebe, může následovat cokoliv dalšího. Třeba hra s dětmi, kterou si v tuto chvíli opravdu užiju a dám do ní plnou pozornost.
Pochopila jsem, že když je dobře mně, je dobře i dětem. A nesmíme zapomínat ani na to, že Instagram jsou jen střípky. Vidíte čerstvý chléb na stole a uklizenou kuchyňskou linku v pozadí, a nevidíte rozházené Lego na podlaze nebo kopu prádla, co čeká na uklizení do skříně.
