Jana Kellnerová o Prvních krocích: Přišlo mi líto, jak málo si pamatujeme z dětství

20. 10. 2021 | Jana L.

• Rozhovor

Když se Jance Kellnerové před rokem a půl narodila dcera, začala se svojí mámy vyptávat na své vlastní dětství. Obě překvapilo, kolik toho zapomněly a jak náročné je poskládat dohromady vzpomínky. Včetně situací, o kterých si ve chvíli, kdy se odehrávaly, neuměly představit, že by je někdy zapomněly. Jenže stalo se, protože náš mozek tak zkrátka funguje. 

Janku to mrzelo, a tak začala hledat způsob, jak sobě a svým vlastním dětem uchovat víc než milníky, krabici s fotkami a pár zásadních momentů. Chtěla k nim přidat i každodennost, která by jim posléze dokázala odpovědět na důležité otázky a víc pochopit sebe i rodiče: kdo vlastně jsme, jak jsme žili, čím jsme trávili čas jako malí a další.

Nápad na deník, který se jí zrodil v hlavě, si nechtěla nechat pro sebe. A tak vznikly První kroky, příběh začátku nového života. Janka je teď podruhé těhotná, a tak jsme si povídali o tom, jak propojuje svoji práci s rodinou, jak si hledá a pěstuje zapisovací rutinu a nahlédli do zákulisí její kreativity. Koukněte. 

Byl nějaký jeden konkrétní moment, kdy sis řekla, že První kroky jsou dobrý nápad, který musíš zrealizovat?

Byl! Když jsem porodila dceru, měla jsem hromadu otázek. Často jsem hledala odpovědi u své vlastní mámy a překvapilo mě, kolik situací u nás podle jejích slov proběhlo bez problémů. Spali jsme celé noci, netrpěli příležitostnými záchvaty vzteku a jedli jsme, co nám bylo nabídnuto.

Uvědomila jsem si, že s odstupem času si možná některé vzpomínky podvědomě idealizujeme, nebo jsme je prostě vytěsnili.

Ale jak píšou mnohé moudré knihy, právě období začátku života nás významně formuje a předurčuje naši osobnost i do budoucna. Díky Prvním krokům možná jednou lépe pochopíme sami sebe či naše rodiče. Hlavně díky této zkušenosti se začala rýsovat myšlenka, jak tyto významné životní vzpomínky zachytit navždy. 

Deník První kroky je jedinečný v tom, že člověk nezapisuje dítěti jen milníky – první úsměv, zub a krok, ale skutečně každý den. Proč ti to přijde důležité?

Hledala jsem způsob, jak se k zapisování dostat pravidelně, díky čemuž budou mít zápisky největší výpovědní hodnotu. Je mnohem pravděpodobnější, že i nejvytíženější máma a táta si najdou tři minuty denně, než jednorázově hodinu času. 

Na druhou stranu, nemáš strach, že by každodennost mohla být pro rodiče odrazující?

Naopak! V pravidelnosti vnímám příležitost pro denní chvilku klidu, zastavení, zamyšlení, možná i procítění pocitu vděčnosti. Zastavit se denně na pouhých pár minut má prokazatelné pozitivní účinky na naši psychiku. O to víc, je-li hnacím motorem k zápisku vytvoření knihy života pro naše drobečky. 

Která část procesu tvorby ti dala nejvíc zabrat?

Určitě vymýšlení otázek. Chtěla jsem, aby kompletně pokryly období začátku života. Ale jak toho docílit? Všechny jsem je koncipovala jako otevřené, nevnucující jakýkoliv směr výchovy či návody na “to správné”. Dala jsem si záležet na rovnováze mezi hravějšími a hloubavějšími otázkami, ať je deník zábava i poučení.

A hlídala jsem také rovnoměrné rozložení otázek mezi dítětem a rodičem (a tím myslím oba rodiče!), protože dospělácký svět dozajista ovlivňuje i naše děti. V konečné fázi jsem všechny otázky konzultovala s rodinnou terapeutkou. Další hlavy z našeho týmu následně doladily vizuál a provedení, které berou dech. 

Jak se ti daří dělit čas mezi práci a rodinu?

Někdy je to náročné, protože chvíle osobního volna věnuji práci. To, co mi vrací energii zpět, jsou výsledky, které jsou za námi. Vyrábíme české produkty, které dělají spoustě našich zákazníků radost a rosteme v týmu i v nových prostorách. Jsem na to opravdu hrdá!

Jaký tip ti nejvíc pomáhá zorganizovat si práci a den?

Mám jich hned pět. 

1. Plánovat a zase plánovat. Jsem klasický typ, který si rád dělá fajfky na papíře. Plánovač a diář Tam & zpět jsou vždy a všude se mnou, deníky nevyjímaje. Je pravda, že ne vždycky stíhám, jak si představuju, protože naše Lilien je stále ještě drobeček a vše se přizpůsobuje jejím potřebám, do toho mám bříško a v něm další dceru. Ale každé ráno vstávám s předsevzetím využít den nejlépe, jak to půjde. 

2. Psát si k bodům i časovou náročnost a přibližnou dobu, kdy je chceme splnit.

3. Naučit se delegovat - v rodině i v práci. 

4. Perfekcionismus zdržuje, využívat Paretovo pravidlo 80/20. 

5. Prožívat naplno nejen výsledek, ale i cestu k němu. Ať se nám nestane, že život je to, co nám utíká, zatímco si jej plánujeme.

Kdy ty sama plánuješ a zapisuješ? Co bys poradila lidem, jak si z toho udělat rutinu, zejména když dětí přibývá a času ubývá?

Kdysi jsem nejraději zapisovala ráno. Dnes se k deníkům naopak dostávám až po večerním uspání, kdy doma zavládne klid. Zápisky do deníků mého a mé dcery mi zaberou nanejvýše pět minut, které si na to ráda vyhradím.

Největší motivací zapisovat je pro mě vidět, co mi pod rukama vzniká. Miluji začíst se do vlastních zápisků a přivonět si ke vzpomínkám! Bezesporu mi to pomáhá lépe procítit, jaké štěstí nás v životě potkává a jak se máme, že se máme. 

Nějaký tip, jak se nakopnout, když motivace chybí, když mám pocit, že nemám energii, čas?

Snažím se tvořit si z toho, co “musím”, to, co chci a co mě baví. Toto nastavení mi pomáhá dobíjet baterky spíš než je vybíjet. Považuji za důležité neustále hledat rovnováhu mezi osobním volnem a pracovním nasazením. Nedostatek času se snažím řešit trpělivostí, ačkoliv to už je trochu větší oříšek. Vědomí, že ne všechno jde hned, že na to musí dozrát čas.

Znáte to, jak jdete s rok a půl starým batoletem hodinu na nejbližší hřiště, vzdálené 100 metrů? Tam je kamínek, tu lísteček a hele, brouci! U těchto situací mi naše Lilien denně připomíná, že cesta je cíl a opravdu není kam spěchat. 

Co máš vlastně v plánu s Prvními kroky třeba za pět let, až deníky vyplníš oběma dcerám?

Vložím je holkám do krabice spolu s pár vzpomínkovými předměty, které jim schovávám. Na mnohé z nich se odkazujeme v Prvních krocích. Mimo deníky dostanou ještě jednu knihu - občasník se vzpomínkami, příběhy, doplněné fotkami či vzkazy od blízkých. Na své osmnáctiny dostanou ze svého dětství vcelku výbavičku. Moc se na to těším.