Seriál o všímavosti, 2. díl: Jak být k sobě laskavější?
11. 4. 2024 | Jana L.
Tak schválně: kolikrát jste si dneska řekli něco jako „já jsem příšernej?“ Možná jste. Ale určitě ne dvacet čtyři hodin denně. Tak je přece škoda o sobě tímto způsobem pořád přemýšlet. Pojďte k sobě být laskavější. Tady máte praktický návod, jak to aspoň zkusit.
Být k sobě laskavější neznamená, že se od teď začnete vychvalovat do nebes ani že si dovolíte všechno, co jste si do teď odpírali a za odpoledne utratíte výplatu.
Je to o tom, že si začnete být víc vědomí sami sebe, svých silných stránek a limitů, být citliví, ale ne přecitlivělí. A být tím pádem tvůrcem svého života, ne mít pocit, že jste oběť, co nemá vliv na to, co se jí děje.
Rozumíme si, že jo? Tak můžeme začít. Tady máte tři první kroky na cestě:
Zaměřte se sami na sebe
A na své myšlenky, pocity, reakce, na to, jak mluvíte sami se sebou. To se dobře dělá psaním, což je svým způsobem meditace. Už jsme to zmínili tady – podívejte.
Když si sednete s tužkou třeba k našemu Pětiletému deníku nebo k deníku Upřímně, psaní vás zklidní, dovolí vám podívat se do sebe, prozkoumat svoje nitro a lépe se pochopit.
Deník je prostě ideální nástroj všímavosti – nesoudí, nehodnotí, nasaje do sebe všechno tak, jak to z vás přichází.
Dovolte si být k sobě laskaví
Opravdu ne, nemusíte se místo každé sebekritiky nuceně chválit. Uděláme to jinak. Vyberte si jednu věc, třeba takovou, za kterou se často vnitřně kritizujete a tu si zkuste v hlavě obrátit. Například:
„Pořád nic nestíhám, protože jsem chaotická a pomalá.“ → „Často nestíhám. Možná proto, že toho chci hodně? Co by se stalo, kdybych toho chtěla míň?“
nebo
„Jsem mizerná máma, pořád na ně akorát řvu.“ → „Jsem máma na jedno našlápnutí, ale uvědomuju si to a snažím se být lepší. Třeba včera jsem odešla do pokoje se vydýchat, když se zase rvali, to se mi povedlo ...“
Kdykoliv se uslyšíte, jak sami sobě nadáváte, cíleně to zachyťte a převraťte v hlavě na něco méně kritického. Udělejte si z toho atomový návyk, který budete pilovat a pilovat. Fakt stačí u jedné věci nebo věty. A proč že byste to měli dělat? Protože to, jak o sobě přemýšlíte a jak se sebou mluvíte, do velké míry určuje kvalitu vašeho života.
Buďte hybatel
A jsme u toho! Váš život není produktem okolností, ale výsledkem vašeho rozhodnutí a odrazem vašeho jednání. Jestli právě máte pocit, že jste vláčení osudem a čekáte, až se NĚCO stane, až přijde někdo, kdo to za vás udělá, vyřeší, začne, potěší vás..., tak to otočte: buďte vy ten, kdo udělá ten první krok.
Napište, komu potřebujete. Odmítněte, co nechcete dělat. Dejte (si) kompliment. Usmějte se a poděkujte, když nějaký dostanete. Řekněte si o číslo. Navrhněte spolupráci. Zkrátka vykročte naproti novým perspektivám, obzorům, inspiraci, osudovým setkáním a – pocitu, že žijete vědomě. A tak, jak chcete vy.
A stejně jako u předchozího dílu, i tady platí: nepůjde to všechno hned. Ale půjde to, když na tom máknete. A čím častěji, tím líp.